Vzpomínka na údolí Šimšál

Přátelé, neříká se mi to snadno, ale posledními třemi dny severní Pákistán v mých očích definitivně předčil Írán v oblasti pohostinnosti, laskavosti, otevřenosti a bezpečnosti (očima ženy cestovatelky).

Návštěva nejodlehlejšího údolí oblasti, Šimšálu, pro mě byla neuvěřitelná. Ačkoliv už sedm dní funguju jen díky kokakole a práškům na bolest (a jednomu steaku), vytřískala jsem z toho maximum. Šimšálci si silnici spojující je se světem vydřeli vlastníma rukama a krví. Šílený offroad stavěli bez pomoci vlády, ale s podporou Agha Chánovy nadace (moje oblíbená organizace Orientu) celých osmnáct let. Otevřela se v roce 2003 a za 21 let se celé konzervativní údolí, kam se předtím chodilo tři dny a 64x se přecházela dravá řeka, proměnilo. K dobrému i k horšímu. Lidé tu sází nádhernou angličtinu a jejich děti studují po celém světě. Staré tradice jako je jačí polo ale vymřely. Co neumřelo je laskavost a úsměvy, které jako cizinec potkáváte na každém kroku. Spolu s pozváními na čaj a večeři. 

Teď v létě se do Šimšálu sjely všechny děti - vysokoškoláci i středoškoláci, kteří spolu s prarodiči dřou na polích, sekají trávy a opravují zdi. Mnoho z nich se sem chce vrátit, protože ruch velkoměst těžce snáší, ale i proto, že velkoměsta jsou pro ně příliš konzervativní. Neuvěřitelné, že? Vzdělaní a trochu volnomyšlenkářští ismaílité, kteří žijí v celé oblasti Hunzy, člověku připomenou Evropu. Vzhledem, názory i vystupováním. Až na ty zářící úsměvy, ty v Evropě na každém kroku nepotkáte.V Šimšálu jsem sbírala informace o místní kultuře, z části zaměřený na místní pastevkyně, jejichž tvrdá práce v horách financovala celé rodiny a umožnila dětem vzdělání. Etnikum Váchánců, ke kterému patří, miluje červenou barvu. Pro mě ale bude Šimšál navždy spojený s touto nedokonalou, hodně přiblíženou fotkou sklizně a jednoho úžasného úsměvu, který z pole zazářil mým směrem.